Svet-Stranek.cz
Boží mlýny melou.. .664 let od 1. písemné zmínky o Merbolticích,
Obec Merboltice a já

Kamenec (Steinberg):Boží mlýny melou.. .664 let od 1. písemné zmínky o Merbolticích,

Kamenec (Steinberg)

Z dolnopolické kroniky:
-----

Na Steinbergu lze hledat magnetické železo, jehož díl, vedle labradoritu *, je soustavou čediče. Na severní straně Steinbergu tvoří čedič velké skalní partie. Mezi kamennou sutí na severním svahu, tam, kde není kopec zalesněn, nalézáme pod příkrými svahy takzvané ledové jámy. jsou to dutiny, ve kterých se i v létě tvoří led. Největší z těchto jam leží na úpatí a je přibližně 1m široká a 1m hluboká. Nutno podotknout, že na severním úpatí v roce 1884 byl nalezen učitelem občanské školy p. A. Schmidtem vzácný mech - Iungermania saxicola. V krátké vzdálenosti od velké jámy nalézá se zcela volně na jedné louce patřící k Mertendorfu (Merbolticím) lední pramen. Ten je kruhovitý skoro 1m široký a 0,5 m hluboký. Tento zajímavý pramen musí být počítán k oněm pramenům, ve kterých můžeme nalézt v létě dokonalé ledové krystalky. Při měření teploty pramenité vody mimo okraje je 5st.C při teplotě vzduchu 28 st.C. Množství vody za 1 minutu je 7 litrů.
U ledového pramene stával dům patřící ke Starému Šachovu.

Tvar Kamence je táhlý kopec se dvěma vrcholy, jedním nižším. Tady před koncem 2.sv. války vznikla rozsáhlá střílna, ve které se ukrývali Němci, kteří nechtěli uvěřit, že válka skončila. Ostřelovali odtud silnici vedoucí ze Starého Šachova přes Merboltice do Verneřic. Když se konečně tyto Němce podařilo zneškodnit a zajmout, pátralo se po jejich zbraních, kterými před tím stříleli.Při zatýkání u sebe žádné zbraně neměli. Zbraně se však nikdy nenašly.
Podobné střílny byly údajně i na Merboltickém kopci a na Kozím vrchu.
*****
* Labradorit - patří mezi "šperkové kameny", je to součást bazických vyvřelých hornin v krystalických břidlicích, je průsvitný, má perelťový nebo skelný lesk, může být tlustě tabulkovitý, kusový, zrnitý nebo jako štěpné kusy,barevně může být šedý, hnědý, modrý, fialový, žlutý a může mít třpytivě měnivé barvy. Velká naleziště jsou v Grónsku.

*****

Štoly v okolí Merboltic - těžba hnědého uhlí
-----

Lorenzova štola (Lorenzi stolen) patřila bratřím Bauerům z Verneřic. Dnes se z tohoto původně objemného dolu zachovala pouze jediná, nesoucí toto jméno. Při pohledu na Kamenec ze severní strany se nachází úplně vpravo v katastru obce Valkeřice (Algersdorf). Sama jsem ve štole byla ještě v době, kdy nebyl její vchod opatřen mřížemi. Tunel štoly vede rovně jižním směrem, pak se rozděluje do tří "ramen", která jsou však zasypaná. Nedaleko za vchodem je vpravo vchod do menší štoly s místností..Když jsem byla ve štole, může to být před 25 lety, několik metrů od vchodu na dně štoly byla vykopaná čerstvá obdélníková jáma široká 40 - 50 cm, dlouhá 150 - 170 cm a hluboká 50 cm. Pravděpodobně tu bylo něco schované. Dnes se do štoly nedá vstupovat, je opatřena mříží nejen kvůli bezpečnosti, ale hlavně kvůli výskytu vzácného netopýra malého.
Štola je vysekána ve skále, což muselo dát velkou práci.

Antonie - štola na johovýchodním úpatí Kamence přímo pod suťovým polem.

Pauli -šachta zvaná také Tockova, nad Verneřicemi.

Segen Gottes (šachta Božího požehnání) - nad koncem obce Heřmanov. Dnes se odtud čerpá pitná voda pro Heřmanov a Fojtovice

Eduardi stolen - místo není známo.

Salvator - ústila u Bobřího potoka a vedla 300m čedičovou skálou,

Barbara - Příbram

Streitzeche (šachta sporů) - Loučky

Hubertova štola - není známo místo

Joseffizeche - Verneřice

-----

Současný Kamenec, 519 m n.m.

Kamenec se nachází v severní části obce Merboltice. Jeho jižní část patří do katastru Merboltic, severní část do katastru Starého Šachova. V merboltické části tohoto kopce jsou velké čedičové sutě, v šachovském katastru se nalézají ledové jámy.
Téměř celý Kamenec je přírodní rezervací Kamenná hůra. Vyskytuje se zde Tis červený (Taxus baccata), který byl v jednom exempláři nalezen také na protějším Kozím vrchu. Jedná se o stálezelený jehličnan, dorůstající do 15m, častěji jej najdeme jako 2-3 m vysoký keř, je třetihorním reliktem a je proto chráněný zákonem. Kůra tisu, jehličí i semena jsou jedovaté.
Dále se zde vyskytuje chráněný a vzácný Vranec jedlový, jenž je naší nejčastější plavuňovitou rostlinou v polohách nad přirozenou hranicí lesa, v klečovém a alpinském stupni. bývá 5-30 cm vysoký pokrytý poodstálými jehlicovými lístky. Ze severní strany tu roste minimálně 35 druhů mechů a lišejníků. Pamatuji si, že tak před třiceti lety rostl na kamenných sutích netřesk. Lidé si ho nosili do svých zahrádek, až ho na Kamenci úplně zlikvidovali.
Na Kamenci žije také mnoho vzácných zástupců hmyzí říše. Z ptáků můžete vidět např.výra velkého (Bubo bubo), puštíka obecného (Strix aluco), vzácného a chráněného krutihlava obecného, krahujce obecného (Accipiter nisuss), jestřába lesního (Accipiter gentilis), krkavce velkého (Cervus corax corax) a další.

Ledové jámy jsem navštívila, led se v nich udrží přibližně do poloviny června. Ledový pramen byl pravděpodobně rozorán.Uvádí se, že voda vyvěrající z tohoto ledového pramene ,vytéká na odpočivadle u silnice ve Starém Šachově.
I v parném létě vychází z prostorů mezi kameny na kamenných sutích ledový vzduch, pokud si vyjdete jen v tričku, určitě vám bude zima. Na Kamenci je možné narazit na staré stezky, chodníčky a kamenné zídky. Na hřebeni Kamence vystupuje severním směrem skalnatý výčnělek (Františkův odpočinek) s několika borovicemi, ze kterého je nádherný výhled směrem na Starý Šachov.
Jako starostka obce jsem měla v plánu vybudovat napříč Kamencem naučnou stezku, protože se tu nalézají opravdu úchvatná zákoutí. Tento můj záměr je zapracován v územním plánu naší obce.
*****
OBYVATELÉ KAMENCE

Vranec jedlový (Huperzia selago) viz foto Kamence
-----
je vytrvalá rostlina ze skupiny kapraďorostů patřící do čeledi vrancovité (Huperziaceane).
Dorůstá výšky 5 až 30 cm, lodyhy jsou přímé, vidličnatě větvené a tvoří husté trsy. Listy jsou drobné, 4 až 10 mm dlouhé, kopinaté, celokrajné nebo nezřetelně zubaté, uspořádané do 6 až 8 řad, leskle tmavozelené. Vranec se rozmnožuje pomocí výtrusů, které se tvoří ve výtrusnici. Výtrusnice se nachází v úžlabí listů ve střední a horní části lodyhy, je krátce stopkatá, hnědá, ledvinovitého tvaru a puká příčně na vrcholu. Vranec se také rozmnožuje vegetativně, a to opadavými pupeny, které se tvoří v úžlabí lístků na konci větví. Výtrusy dozrávají od července do října. Roste na půdách vlhkých, kyselých, rašelinných nebo nevápenatých. Vyskytuje se v jehličnatých a bukových horských lesích, v alpinských "holích", klečových porostech, na sutích, v nižších polohách jen vzácně na skalách hlubokých roklí. Je ohroženým a chráněným druhem !

*****
Tis červený (Taxus baccata L.) viz foto Kamence
-----
Ačkoliv je v zahradách hojným stromem, ve volné přírodě se vyskytuje jen na několika lokalitách. Ve středověku byl pleněn pro své dřevo a pro svou jedovatost, v nové době byl vyřazen z pěstování pro svůj pomalý růst. Přežívá jen na nedostupných, skalnatých místech. Dnes je to takřka parkový nebo zahradní strom. Na Kamenci ale přežil.
Tis je neopadávající, dvoudomá dřevina bez pryskyřičných kanálků s dvouřadě uspořádanými jehlicemi. Je to hustý keř, nebo vícekmenný strom, jehož větve jsou porostlé čárkovitými, špičatými, střídavými, na svrchní straně leskle tmavozelenými, na rubu mdle žlutavozelenými nepichlavými jehlicemi, seřazenými hřebenitě do dvou řad jako u jedle. Na větvích jehlice vydrží 6 - 8 let a pak opadávají. Letorosty jsou nápadně světlejší barvy než starší větve. Kvete od konce března do začátku května na stromech starších 20 let. Květy na samčích stromech (prašníkové) vyrůstají na spodu loňských větévek v paždí listů v podobě stopkatých, na spodině stopek několika šupinkami opatřených šištiček. samčí květy po klepnutí na větvičku intenzivně "práší". Květy na samiččích stromech (pestíkové) vyrůstají v podobě světlezelených pupínků z konců kratičkých šupinatých úžlabních pavětviček, zastoupeny jediným přímým vajíčkem, okolo něhož činí vysoký val zelený pohárek (míšek, arillus).Z vajíčka se vyvine dokonalé semeno v tvrdém obalu, míšek se zvětší, zdužnatí a zčervená, čímž vzniká nepravý plod. Ptáci přispívají k rozšíření tisu, ale musí nejméně rok odpočívat v zemi. Tis tvořil kdysi v Evropě celé lesy. Nyní je v přírodě celkem vzácný, téměř na vyhynutí. U nás se vyskytuje na pár místech na kamenných sutích. Že byl tis u nás kdysi hojný, dokazují mnohá jména vesnic: Tisová, Tisov, Tisovice.. S tisem je spojena řada legend, zejména z z keltského období. Na jedné straně je tento strom označován jako strom smrti, ale zároveň jako strom vzkříšení a nesmrtelnosti. To vychází z jeho jedovatosti, schopnosti zmlazovat a z jeho dlouhověkosti.Tento strom zvítězil v roce 2005 v anketě Nejsympatičtější strom ČR. Svůj hlas mu dalo v každoroční celostátní anketě Nadace Partnerství 6 731 lidí z 37 201 hlasujících.
Tis roste velmi pomalu, kmeny stoletých stromů mají sotva 20 cm v průměru. Zato se dožívá vysokého věku, právě tis je nejstarším stromem Evropy. Tímto "patriarchou" je tis "Fortingall Yew", který se nachází u kostela v Perthschire ve Skotsku. Má obvod kmene 15,8 m (!), kmen je rozdělený na dvě poloviny a je dutý. Je 13 m vysoký a koruna je až 20 m široká !. Jeho věk se odhaduje na 3 000 let. Pod tímto stromem se údajně před dvěma tisíci let narodil Pilát Pontský. V Čechách je nejstarším stromem tis ve Vilémovicích u Ledče nad Sázavou. Je považován za nejstarší strom u nás, ale i v Evropě. Botanici odhadují jeho stáří na 1500 až 2000 let. Kdyby to byla pravda, je starší i než svatováclavský dub ve Stochově, o kterém se soudí, že má 1100 let. Obvod kmene vilémovického tisu je 345 cm.
Tis je náš nejjedovatější strom. Jed skrývá v jehlicích, kůře a semenech. Kupodivu dužnaté míšky jsou neškodné a ptákům nevadí. Všechny části stromu, kromě míšků, obsahují prudce jedovatý alkaloid taxin (v lednu ho mají jehlice nejvíc). Některým zvířatům, jed nevadí, např. kozy a jelení zvěř tis klidně spásají.
Dřevo tisu je neobyčejně tvrdé, po zimostrázu je nejtvrdším evropským dřevem.Je pevné, pružné, houževnaté, trvanlivé, téměř nepomíjející, nehnije, netrpí červotočem, málo se sesychá, ale špatně se štípe. Výborně se leští a moří, zvláště černě mořené napodobuje eben. Tisové dřevo patří k nejvzácnějšímu, nejkrásnějšímu a nejpevnějšímu pro umělecké truhlářství. Vůbec nejstarším známým tisovým artefaktem je kopí z Anglie, staré 50 tisíc let. Před nedávnem bylo nalezeno tisové lučiště v tajícím ledu u pravěké mumie Otziho, který žil v podhůří Alp na úsvitu doby bronzové a jehož stáří se odhaduje na 5300 let. Plastka tváře královny Teje, manželky faraona Amenhotepa III. z doby kolem 1400 př.n.l. je rovněž z tisového dřeva. V Egyptě tis nerostl, muselo jít o import. Luky z tisového dřeva měli i slavní angličtí lučištníci, Robina Hooda nevyjímaje.

*****
Netřesk střešní (Sempervivum tectorum) viz foto Kamence
-----
Netřesk střešní je rostlina z čeledi tlusticovitých. Je to vytrvalá bylina s růžicí přízemních, dužnatých listů, která vytváří ve volné přírodě a na zahradách na suchých stanovištích husté porosty. Jde o robustní rostlinu, v květu může mít více než 10 cm v průměru. Listy má červeně skvrnité. Na okrajích jsou listy bíle brvité, jinde lysé. Ze starších dospělých růžic vyrůstají na začátku léta stonky zakončené závinem z množství růžově zbarvených květů. Po odkvetení růžice odumírá. Rostlina se rozmnožuje převážně vegetativně zakořeněním dceřinných růžic. Netřesk střešní je původem z hor jižní Evropy - najdeme ho v Pyrenejích, Alpách, v horách střední Francie, Apeninách a Dinárských horách. Dnes je pěstován v celé Evropě i Severní Americe. Občas může splaňovat. Roste na zvětralých skalách a rumovištích a často se vysazuje v zahradách na skalkách. Existuje v ředě různých kultivarů. Kdysi se dával i jako ozdoba zdí a ochrana střechy, protože se věřilo, že chrání budovy před úderem blesku. Císař Karel Veliký údajně vydal příkaz, že se má netřesk střešní sázet na všechny střechy. Je to léčivka, která se svými účinky podobá Aloe vera. V Maďarsku je tato rostlina chráněná.

Krutihlav obecný (Jynxtorquilla) viz foto Kamence
-----
je příbuzný strakapoudům a datlům, na rozdíl od ostatních šplhavých ptáků má slabý zobák. Je o něco větší než vrabec a je nenápadně zbarvený, jeho peří se podobá sovímu a splývá s kůrou stromů. Připomíná pěvce, stejně jako ostatní šplhavci má vratiprst, dva prsty tedy míří dopředu a dva dozadu. Má také dlouhý lepivý jazyk. Krutihlav je jediný tažný datel. Má ohebný krk, takže snadno dokáže otočit hlavu o 180 stupňů. Žije v celé Evropě a v mírném pásmu Asie, vyhledává světlé listnaté a smíšené lesy, žije i v remízcích, sadech nebo křovinách s jednotlivými stromy. Je tažný, evropská populace zimuje v Africe, krutihlavové z Asie létají do Indie a jihovýchodní Asie. Živí se hlavně mravenci a jejich larvami, mšicemi a dalším hmyzem, který sbírá lepkavým jazykem. Hnízdí v dutinách stromů, snáší 7-10 vajec, na kterých sedí oba rodiče 12 dní. Mláďata se osamostatňují za 28-38 dní. Cítí-li se ohrožen, naježí peří, rozestře ocas, svěsí křídla a v této pozici kroutí krkem, syčí a prská. Je zařazen do Červeného seznamu ČR v kategorii "zranitelný druh", ve vyhlášce MŽP ČR je veden jako druh silně ohrožený.
*****
Puštík obecný (Strix aluco) viz foto Kamence
-----
je noční pták z čeledi puštíkovití. Je největší sovou běžně se vyskytující na českém území a nejhojnější evropskou sovou. Žije v celé Evropě, kromě severních oblastí, v severozápadní části Afriky (severní Tunis, středomořský Alžír a Maroko) a v některých oblastech Asie (jižní Rusko, Kavkaz, černomořské a středomořské části Malé Asie). Na českém území jeho populace kolísá mezi 6-9 tisíci jedinců. Jeho prostředím jsou zejména listnaté, ale i smíšené a jehličnaté lesy, háje i parky, někdy jenom sady a zahrady. Puštík je nenápadná sova, obvykle má 36-43 cm. Má mohutnou kulatou hlavu a okrouhlý obličej se závojem a hnědočernýma očima. Nohy jsou krátké a opeřené až po prsty, křídla jsou relativně krátká, rozpětí 81-96 cm, jsou široká a zaoblená, ocas krátký. Zbat
rvení je velmi variabilní, základní barva se pohybuje od šedé přes různé odstíny hnědé až po rezavou, s tmavým žíháním. Samice jsou, jako u všech sov, o něco větší. Aktivní je v noci. živí se lesními hlodavci, hmyzožravci, ptáky do velikosti sojky a obojživelníky. Občasně konzumuje i větší hmyz a vyjímečně i ryby. Hlasovým projevem obou pohlaví je hlasité houkání, samice často vydává i pronikavé "kivik". Mláďata vydávají skřeky v podobě "k-sít". Hnízdo si nejčastěji buduje ve stromových dutinách, vzácně i na hnízdech jiných ptáků (dravců), vyjímečně i na budovách, nebo na zemi. S oblibou osídluje velké ptačí budky. Námluvy začínají zhruba v půli února. Samice snáší 1-6 vajec během první půle března. na vejcích sedí samice, samec jí nosí potravu. samice sedící na vejcích napadne cokoliv živého, co by se pokusilo proniknout do hnízda. Bez váhání napadne i velkou šelmu nebo člověka, své útoky směřuje na hlavu. Neopatrného člověka může připravit o oko.

Čáp černý (Ciconia nigra) viz foto Kamence
-----
Čáp černý je zástupcem čeledi čápovitých. Je to velký, převážně černý pták s bronzovým leskem, červeným, dlouhým zobákem a bílým břichem. Mezi samcem a samicí téměř není rozdíl, mláďata jsou matově hnědá s šedozeleným zobákem, dospívají ve 3 letech.Délka těla dospělého ptáka je 90 -105 cm, rozpětí křídel 173-205 cm, váha 2,4 -3,2 kg. Čáp černý se dožívá 15. let. tento plachý, vzácnější obyvatel horských lesů, pahorkatin a lužních lesů žije jednotlivě a velmi skrytě. Hnízdo z klacků a větví bývá schováno v lesích v korunách starých vysokých strom na jižních svazích blízko lesních mýtin a pasek. Tady se po prohřátí země tvoří stoupavé proudy vzduchu, které čáp využívá ke svému vzletu.ů. Je rozšířen ve většině střední a východní Evropy a v mírnějších oblastech Asie až po Dálný východ. Evropské a západoasijské populace táhnou na zimu do střední a západní Afriky, ostatní do Indie a Číny. Při tahu uletí za den 100-300 km, vyjímečně i 500 km. Táhne vždy jednotlivě, nikdy v hejnech. Živí se převážně rybami a drobnými živočichy, které loví hlavně v menších vodních tocích. Snáší obvykle 3-5 vajec, ze kterých se po měsíci líhnou mláďata s bílým prachovým peřím. Pomocí satelitního sledování se zjistilo, že v noci přichází až k lidským obydlím a skrytě tu u vodních toků hledá potravu. V průběhu 19. století čáp černý u nás vymizel vlivem pronásledování. V České republice je zařazen mezi silně ohrožené ptáky.

Volavka popelavá (Ardea cinerea) viz foto Kamence
-----
Volavka popelavá je velký brodivý pták z čeledi volavkovitých. Je hojně rozšířená, vyskytuje se na všech kontinentech východní polokoule s vyjímkou Austrálie. V Evropě se jedná o největšího zástupce volavek. Je to velký, silně stavěný pták, dorůstá 84-102 cm, rozpětí křídel má 155-175 cm a váží mezi 1-2 kg. Jejím nejnápadnějším znakem je dlouhý štíhlý krk a dlouhé končetiny, které jí umožňují pohybovat se i ve větších hloubkách. Je naprosto nezaměnitelná, ze spodní strany špinavě bílá a svrchu šedá s růžovožlutým zobákem, tmavým pruhováním na krku, černými konci křídel a tmavými prodlouženými pery na hlavě. V období rozmnožování má obvykle o něco červenější zobák a nohy. Pohlaví se mezi sebou neliší, mladí ptáci jsou v porovnání s dospělými ptáky výrazně tmavší a z velké části postrádají bílé zbarvení krku a dlouhá tmavá pera na hlavě. Létá s pomalými údery křídel, krk má přitom esovitě prohlý a končetiny natažené. Ozývá se nejčastěji v letu a to drsným !kré" nebo "krejch". V Evropě jsou tažné zejména severní a východní populace, které táhnou směrem na jih, jedinci ze střední Evropy jsou většinou stálí. Volavka popelavá je obyvatelem prakticky všech typů vod bohatých na potravu, od pomalu tekoucích řek a potoků, přes mokřiny, jezera, rybníky, nádrže po umělá jezírka v parcích. Za potravou často zalétává na pole. vyskytuje se na celém území ČR. Jelikož byla v minulosti často lovena, na území mnoha států Evropy, včetně ČR, je v současné době chráněným druhem. Většinu roku se zdržuje samostatně, vyjímkou jsou pouze velké vodní plochy s velkým množstvím potravy. Nejaktivnější je brzy ráno a za soumraku. Převažující složkou v potravě volavky popelavé jsou ryby různých velikostí, požírá však také obojživelníky, mekkýše, hmyz a jiné bezobratlé, malé ptáky a savce. Často plení hnízda vodních ptáků. Bez pohybu vystává ve vodě nebo na břehu a upřeně pozoruje vodní hladinu. Kořist doslova harpunuje. Hnízdí v korunách vysokých stromů, hnízdo staví z větví a vystýlá ho trávou. Na své hnízdiště se vrací několik let po sobě. Na vejcích sedí střídavě oba rodiče, snáší 3-5 zelenavých vajec, mladé krmí rybami.

Jezevec lesní (Meles meles) viz foto Kamence
-----
Jezevec lesní je savec, obývá celou Evropu, kromě Skandinávie, žije také na Krétě, v Malé Asii a na Dálném Východě. Na lovení jezevců bylo vyšlechtěno plemeno jezevčíků. Jezevec je naší největší kunovitou šelmou, může vážit až 20 kg, měří až 85 cm a s ocasem 1 m. Má skoro bílou hlavu, přes oči má černé pruhy, srst má žlutošedou až do černa. Je to ploskonožec - došlapuje na celá chodidla, tlapy má opatřeny velkými drápy. Má malé uši. Vyhrabává si noru s mnoha chodbami, která může být až 5 m hluboká. Přes zimu hodně spí, ale do skutečného zimního spánku neupadá. Je velmi čistotný, trus ukládá mimo noru, nenechává si tam ani zbytky potravy, jako např. liška. Živí se hmyzem, dešťovkami, hraboši, vejci, semeny, houbami, kořínky, občas nepohrdne ani zdechlinou, je to všežravec. Jezevčí námluvy se nazývají chrujení. Rodí se 1-5 mláďat, které vidí po 3 týdnech. Kojena jsou 10 týdnů, v 5 měsících se osamostatňují. Jezevec dospívá v 1,5 - 2 letech, dožívá se až 15 let. V ČR je asi 50 záchranných stanic pro jezevce. Jezevec je velmi plachý, těžko ho spatříte. (Přesto jsem se sním jednou brzy ráno setkala u merboltického hřiště a byli jsme překvapeni oba. Netušila jsem, jak je jezevec velký a jakoby "placatý". On se okamžitě dal na útěk).

Veverka obecná (Sciurus vulgaris) viz foto Kamence
-----
Veverka obecná je středně velký hlodavec obývající území od západní Evropy po východní Asii. U nás ji nalezneme v lesích všech typů, v parcích, alejích, zahradách atd. Dorůstá do 19 až 23 cm a váží mezi 250 - 340 g. Má huňatý ocas, kterým si napomáhá udržovat rovnováhu při lezení a skocích a využívá ho také jako přikrývku těla při spánku - ocas je 14,5 až 20 cm dlouhý. Má střapce na uších, velké zakřivené drápy. Zbarvení veverek se liší podle místa výskytu a období, ale vždy mají srst na břiše a hrdle krémovou nebo bílou. Pohlaví se vzhledem neliší. V ČR se nejčastěji objevuje červená a černá forma, ve světě i šedá nebo bílá forma. Srst se veverce mění 2x ročně - zimní a letní. Kromě období páření žije samotářským životem. Hnízdo si staví v dutinách stromů nebo i na silnějších větvích, je široké 25 - 30 cm, tvoří je mech, listí, tráva a kůra. Veverka je aktivní ve dne. Jejími predátory jsou kuna lesní, kočka divoká, liška obecná, lasice kolčava, káně lesní a sovy. V zimě nespí zimním spánkem, ale hodně se zdržuje v hnízdě. Veverka dokáže běžet až 19 km/hod. 60 až 80 % dne shání potravu, kterou tvoří semena šišek, houby - suší je, ptačí vejce, oříšky a také čerstvá míza.
Část potravy uchovává ve "spižírnách" v dutých stromech apod., tu pak využívá v zimě. Páří se v únoru a březnu a také v létě. Má i dva vrhy mláďat za rok, vrh má 3-4 mláďata, kojena jsou do 8-10 . Veverky se dožívají 3 let. Veverka obecná je ohroženým druhem. (Obě formy -červenou i černou- mohu pozorovat z okna, naproti domu máme stráň zarostlou stromy, a tam se veverky vesele prohání i za slunných zimních dní.)

Zmije obecná (Vipera berus) viz foto Kamence
-----
Zmije obecná je nejrozšířenějším hadem na světě, nejseverněji žijícím hadem vyznačujícím se extrémní odolností vůči chladnému počasí a jediným jedovatým hadem v ČR. Její jed je vysoce účinný, ale má ho jen velmi malé množství, takže za normálních okolností její uštknutí život člověka neohrozí. Vážné riziko představuje pouze pro alergiky, malé děti a staré a nemocné lidi. Zmije obecná je přísně chráněná ! Vyžaduje dostatek slunečního svitu a vlhkosti. Oblíbeným stanovištěm jsou prosluněné horské stráně, rašeliniště, mokřady. Jde o nočního tvora, přes den se ukrývá nebo se vyhřívá na sluníčku. Potravu loví v noci, vyjímkou jsou horské populace, které loví převážně ve dne, protože v noci tam bývá zima. V ČR je výskyt zmijí v nížinách ojedinělý, typickým areálem rozšíření jsou výše položené oblasti.
Zmije je relativně malý had, samice dorůstají max. 70 cm, samci 60 cm. Dožít se mohou 20 - 25 let. Nejobvyklejší zbarvení je šedé až modrošedé s výraznou tmavou klikatou čárou na hřbetě. Existuje celá řada variant, z nichž některé vůbec žádnou čáru nemají. V ČR se můžeme setkat s černou a červenou formou. Spolehlivým znakem, podle kterého zmiji poznáme, je štěrbinovitá zornička (užovka má kulatou zorničku). Potravou zmijí jsou drobní hlodavci (myši a hraboši), ještěrky, někdy mladí ptáci a ptačí vejce. Zmije je plachý had, před člověkem prchá. zaskočená se stáčí do spirály, esovitě stahuje přední část těla a hrozí útočníkovi, popřípadě proti němu provádí výpady hlavou (obvykle se zavřenou tlamou a bez skutečného úmyslu uštknout). Uštkne však, pokud na ni šlápneme, nebo když se jí pokoušíme vzít do ruky. Zimu tráví ve stavu hibernace (zpomalení životních funkcí- zimní spánek), spí 30 cm až 2 m pod zemí. vylézá v dubnu krátce na to dochází k páření - samci spolu bojují strkáním a přetlačováním bez použití jedových zubů. Vejce jsou v samici vyživovány primitivní placentou. Samice snese 20 vajec, z nichž se ihned klubou mláďata (na přelomu srpna a září). Mláďata jsou 9-20 cm dlouhá. (Na louce pod kamencem jsem málem šlápla na zmiji, nezaútočila, okamžitě se dla na útěk)

Kuna lesní (Martes martes), viz foto Kamence
-----
Kuna lesní je středně velká lasicovitá šelma rozšířená na celém území Evropy a Asie. Váží 0,8 - 1,6 kg, délka těla 48 - 53 cm Samice jsou o něco menší), délka ocasu 23 - 28 cm. Je to štíhlá dlouhonohá šelma s dlouhým huňatým ocasem a světle hnědě, čokoládově až černě zbarvenou srstí. Je vyzbrojena na všech končetinách ostrými drápy, má ostré zuby vhodné k rychlému usmrcení kořisti. Má celkem velké ušní boltce. Na hrdle má žlutě zbarvenou skvrnu nedosahující na přední končetiny, tím se liší od své příbuzné kuny skalní. Pohlaví se liší pouze velikostí, zbarvení je stejné. Žije ve vlhkých lesích, nejčastěji v jehličnatých a smíšených, v parcích, na vesnicích a menších městech. Je aktivní večer a v noci. Potravu tvoří malí savci, ptáci, hmyz, žáby, ale i ptačí vejce, různé plody nebo med, příležitostně i mršiny.Občas uloví i
větší živočichy až do velikosti veverky. Má skvěle vyvinutý sluch a zrak. Přes den se ukrývá v doupatech v dutých stromech a opuštěných ptačích hnízdech. Umí dobře šplhat. Páří se v červenci a srpnu, má utajenou březost a rodí 2-6 mláďat po 8-9 měsících březosti, tedy v březnu a dubnu. Mladé kuny opouštějí hnízdo po 2 měsících a plně samostatné jsou po 6 měsících života. Kuna lesní je v ČR hojně rozšířeným druhem a je celoročně chráněná s vyjímkou období od 1.11. do konce února. (Tato šelmička nás často v noci ruší, bydlí někde poblíž našeho domu, nebo sem chodí lovit.)
návštěvníků stránky
celkem71 710