Buková hora:Boží mlýny melou.. .672 let od 1. písemné zmínky o Merbolticích (rok 1352)
Buková hora
Pár kolometrů jihozápdně od Merboltic leží vesnička Příbram, část města Verneřice. Zde se nachází Buková hora s televizním vysílačem.
Zajímavé informace o Bukové hoře mi poskytl pan Jaroslav Dostál z Malé Veleně. V roce 1961 nastoupi v merboltické škole jako učitel. Své působení v Merbolticích mi přiblížil těmito slovy:
" Moje působení v obci ? Byl jsem tehdy velice mladý človíček. Nastoupil jsem po ukončení vojenské dvouleté služby. Tehdejší inspektor mě přemluvil, že prý potřebují v této škole kantora. Byly tu dvě třídy a pouze ředitel.
Ono totiž v tehdejší době (1961 -1962) nebylo vůbec jednoduché do Merboltic nastoupit. Dojíždět se dost dobře nedalo, protože tehdy do Merboltic nic nejezdilo. Muselo se jet verneřickým autobusem, vystoupit na křižovatce a přes půlku vesnice dojít pěšky. Nebo druhá možnost - dojet vlakem do Starého Šachova a odtud po silnici pěšky. Jak to je daleko nakonec znáte. Prý nemám žádné závazky, žádné povinnosti vůči nikomu, tak můžu v tom "zapadákově" bydlet. (Omlouvám se za výraz, ale do dneška si pamatuji, jak mi inspektor tu vaši obec představoval. Použil i tento výraz).
Ale prý se o mne v obci postarají, prý nemusím mít obavy. Tak jsem nastoupil. Tehdejší ředitel (nějak se mi nevybavuje jeho jméno) mě přijal velice příjemně, přidělil mi třídu a já začal učit. Pak mě s předsedou MNV doprovodil k paní Velechovské do takového většího stavení, kde jsme domluvili bydlení, a že za nějaký poplatek budu mít zajištěnou kompletní stravu. Číslo domu jsem nikdy, ani později nezjišťoval. Však ten domek znáte, posílal jsem ho mailem (čp. 171 - starousedlíci vědí, kde bydlela p. Velechovská).
A bylo to bydlení opravdu vynikající. Pobýval jsem ve velké místnosti v přízemí společně s paní Velechovskou a v poschodí jsem měl svou místnost, kde jsem přespával, nebo kde jsem mohl být, když jsem chtěl být sám. Nevím, kolik jsem platil, ale cena to byla spíš symbolická.
Do školy jsem neměl daleko, s panem ředitelem jsme vycházeli velice dobře. pamatuji si, že tam udělal on sám nové emailové sokly kolem schodů, s vlnitou strukturou, ty tam byly ještě v době, kdy tam byl penzion.
A jak dny ubíhaly, bylo rozhodnuto, že se škola zruší a já další rok nastoupil do Verneřic na 2. stupeň, kde jsem učil matematiku a fyziku - na tyto předměty tam nikoho neměli. Nebo jinak - neměli dost kantorů na tyto předměty. Opravdu nevím, zda byla škola zrušena v tomto roce nebo až později.
Pobyt v Merbolticích byl pro mne příjemný, ale nic zvláštního se za tu dobu nestalo. Tedy nic zvláštního, co by se týkalo školy, obce. Nakonec jsem se odstěhoval do Mladé Boleslavi, po smrti mé ženy jsem požádal inspektora v Děčíně, abych se mohl vrátit do Verneřic. Tehdy to nebylo jednoduché. Žádosti o přeložení se musely podávat nejpozději do začátku února. Pamatuji se, že za mnou inspektor přijel do Mladé Boleslavi, došli jsme na ONV, on si vzal moje doklady - nechtěl žádný posudek, jak se tehdy muselo psát, jen razítko - a já se objevil zase zpátky...
Pracoval jsem také jako ředitel školy v Heřmanově, odtud jsem byl poslán na převýchovu do školy v Benešově n.Pl., (protože jsem nechodil na všechny oslavy, které byly pro ředitele školy povinné. )"
...Tolik slova pana Dostála o svém působení v Merbolticích.
A teď zpátky k Bukové hoře. Pověst vztahující se k "Bukovce" mám také od pana Dostála:
O zlatém pokladu pod Bukovou horou
-----
K mnoha kopcům v severních Čechách, které prý ukrývají ve svých útrobách zlaté poklady, patří i Buková hora na Děčínsku, dnes známá hlavně díky obrovské stavbě televizního převaděče. Přestože se poklad zatím nikomu nepodařilo spatřit, již od nepaměti bylo v kraji všeobecně známo, že se jedná o obrovský kus zlata, připomínajícího muže s dlouhým plnovousem. V rozeklané skalní sluji ho nepochybně ještě dnes střeží bratrstvo skalních skřítků, kteří příkladně plní své pověstí dané povinnosti. (pokud si přečtete na těchto stránkách "Zvonkový kámen", najdete zde podobnost ve strážcích pokladu - v Merbolticích u Zvonkového kamene jsou to také mužíčci - permoníci, střežící poklad - pozn. Hana Kučerová)
Ani v rytířských časech se dlouho nenašel smrtelník, který by se odvážil poklad vyprostit ze skály. Až rytíř Michael z kdovíjakého urozeného rodu se v bezmezné touze po zlatě rozhodl, že se pokladu zmocní za každou cenu. Usmyslel si, že nechá do skály vylámat hluboké štoly, které dosáhnou až do samého středu Bukové hory. Pečlivě měl i promyšlený plán, jak poklad zpeněží. Za zlatého vousáče si hodlal vybudovat na vrcholu Bukové hory nádherný hrad, který by mu zajisté záviděli všichni ikolní šlechtici.
V určený den se dostavil se skupinou kopáčů k Bukové hoře. Opilý touhou po pokladu hledal nejvhodnější místo k vybudování štoly, která by jej přivedla k pokladu. V tomto okamžiku ale začali skřítkové zvonit na poplach a na povrch hory poslali vyjednavače, aby rytíři jeho bláznivý nápad vymluvili. Rytíř Michael skřítka neviděl - jen na keři blízko kamenného srázu seděl bílý pták, který si červeným zobákem načechrával peří.
Nebyl zvyklý, aby kdokoli zasahoval do jeho rozhodnutí, a tak se Michael rozzlobil a hledal, kdo se to vlastně opovažuje křížit mu plány ?
Nedbal varování, tasil meč a ohnal se po bílém ptákovi, od něhož přicházel tajemný hlas. Protože se netrefil, jeho osud byl zpečetěn. V tom okamžiku vylétlo z hory celé hejno bílých ptáků. Kůň se lekl, rytíř Michael vyletěl ze třmenů a za chvilku ležel s rozbitou lebkou pod skálou.
Hora najednou ožila spoustou vousatých skalních skřítků, kteří měli jediný úkol. CHopili se rytířovy mrtvoly a vynesli ji na vrchol kopce, kde ji v tichosti pohřbili. Sotva navršili kamennou mohylu, ozdobili ji lučními květy a zmizeli uvnitř kopce.
Skále se od té doby říkalo Rytířský skok a mezi lidmi z okolí se brzy rozšířila další pověst o tom, že se zde objevuje duch rytíře Michaela.
Místní uhlíři opakovaně viděli, jak se i s koněm řítí ze skály, dobře slyšeli i jeho srdcervoucí výkřik. Vidění se vždy rychle rozplynulo, ale jedna věc byla přece reálná. Z keřů nad místem dávného neštěstí se pokaždé vzneslo a třikrát zakroužilo hejno obrovských bílých ptáků....
Požár uvnitř převaděče
-----
Původní stará věž převaděče na Bukové hoře byla kovová, štíhlá, byl v ní výtah, na poslední metry se stoupalo už jenom schodištěm. Na ochozu, v takové báni, byla zařízení pro přenos signálu.
Když začalo hořet, byli někteří pracovníci nahoře na věži. Věž byla plná kabelů (ovládací centrum je v současné době v budově mimo věž). Ta kovová roura působila jako komín - a ten měl docela slušný tah. Nahoře bylo pořádně horko ! Pracovníci museli čekat, až pro ně přiletí vrtulník.
Dlouho se rozhodovalo o tom, zda věž opravit nebo odstřelit. Ocelové pláty, ze kterých byla věž složená, byly žárem vyhřáté a ocel, která projde žárem, pak ztácí svoje vlastnosti, je to pak obyčejný kus železa. bylo rozhodnuto o odstřelu.
Fotografie vztahující se k Bukové hoře si můžete prohlédnout níže.
